Umění místo zrní
V Kapském Městě se z historického obilného sila stalo muzeum soudobého afrického umění. Architekti ze studia Heatherwick nechali proříznout betonové příčky mezi komorami na obilí a vytvořili tak atrium blížící se téměř katedrále. Nový beton vyztužil staré stěny – a díky povrchové úpravě produktovou řadou KEIM-Concretal splňuje vysoké nároky projektantů.
Je to opravdový magnet pro publikum: během prvního měsíce po otevření přišlo do Zeitz Museum of Contemporary African Art (MOCAA) 70.000 návštěvníků. Muzeum nese jméno Jochena Zeitze, bývalého manažera firmy Puma, který mu dal k dispozici svou soukromou sbírku – několik tisíc prací afrických umělců z 21. století. Taková díla obvykle směřují do zámoří, Zeitz však zastává názor, že se mají ponechat na africkém kontinentě a tady i vystavovat. Místní obyvatelé proto mají vstup zdarma.
Velkému významu muzea nyní odpovídá jeho budova, která daleko převyšuje sousední stavby v přístavu Kapského Města. Je umístěno ve starém silu, kde se dříve přechodně skladovala kukuřice, rozvážená potom na lodích do celého světa. Bylo postaveno v letech 1921-1924 a díky své výšce 57 metrů spoluvytváří charakteristické panorama Kapského Města. Již několik let je památkově chráněné. Zakázku na přestavbu budovy pro novou muzejní funkci získal tým londýnských architektů kolem Thomase Heatherwicka. Co si ale počít se 42 svislými tubusy obilních zásobníků? Jejich válcové stěny se moc nehodily k zavěšování „plochého zboží“, jak se v žargonu kurátorů ironicky říká obrazům.
Architekti zvolili dvojí strategii. Z jedné části objektu úplně odstranili vnitřní jádro, aby získali místo pro 80 funkčních pravoúhlých výstavních sálů. Prezentuje se v nich malířství, ale i plastiky a videoumění. Ve druhé části zůstala naproti tomu zachována struktura betonových věžovitých zásobníků, využitá k vytvoření impozantního atria. Jako poctu bývalé funkci budovy architekti použili tvar kukuřičného zrna, tisíckrát ho zvětšili a vyřezali tento objem do betonové struktury. Výsledkem je organicky tvarovaný prostor, jaký nemá obdoby. Původní tvary sil se sice ještě dají vytušit, jsou ale již součástí něčeho nového. Jejich zastřešení je prosklené, takže 30 metrů vysokými válci proniká až dolů denní světlo. Kdo vstoupí dovnitř na úrovni ulice, nevyhnutelně pohlédne vzhůru a stavební prvky vzpínající se k nebi mu připomenou gotickou katedrálu. Dvěma bočními sily kloužou nahoru a dolů dvě válcovité výtahové kabiny, v dalších vedou nahoru do výstavních sálů točitá schodiště.
Výzva: pohledový beton
Při tloušťce stěny pouhých 17 centimetrů by sila po prořezání nebyla dostatečně stabilní. Proto je architekti nechali zevnitř zesílit další, 42centimetrovou vrstvou železobetonu. Betonování nebylo vůbec jednoduché. Hlavolam představovalo už zadání, jak umístit do těsných tubusů betonářské bednění. V Kapském Městě navíc není k dispozici ani know-how takového Tadaa Andóa, ani legendárně precizní betonářské umění švýcarských stavebních firem. Muselo se proto předpokládat, že betonové plochy budou vyžadovat dodatečné povrchové úpravy.
Po odstranění bednění se skutečně ukázala celá řada defektů. Z některých míst se vyplavila cementová kaše a zanechala štěrková hnízda. Jinde se desky bednění navzájem mírně posunuly, takže plochy stěn vykazovaly výstupky a odskoky hluboké deset až čtyřicet milimetrů. Vzhledem k tomu, že tubusy jsou shora neustále osvětlené, vrhaly tyto nerovnosti dlouhé stíny a byly tak velmi nápadné. Také velmi nejednotná povrchová kvalita betonu rozhodně neodpovídala nárokům architektů: některé plochy byly matné, jiné se mírně leskly, další měly odlišné odstíny. K tomu musíme připočítat i obvyklé stopy stavebního procesu jako značky tužkou nebo křídou, olejové skvrny z bednění a stékající nečistoty.
Postupné opravy
Na řadu proto přišly povrchové úpravy, prováděné na návrh architektů sortimentem minerálních produktů značky KEIM. Nejprve se egalizovaly nerovnosti. K tomu se musely odstranit hrany, zaplnit odskoky, štěrková hnízda a menší lunkry, přestěrkovat defekty větší než čtyři milimetry a vytvořit celkově rovné plochy.
Následně se řešil nestejnoměrný vzhled materiálu s heterogenním leskem. Stěny byly navlhčeny a zbaveny zbytků separačních přípravků a olejových skvrn. Na závěr byl naplánován nátěr, který musel splňovat protikladné požadavky: měl sjednotit rozdílnou barevnost jednotlivých ploch, současně ale beton nesměl zmizet pod krycí vrstvou barvy, ale měl si zachovat svůj minerální charakter. Zde mohl prokázat své silné stránky produkt KEIM Concretal Lasur, který zachovává viditelnou pórovitou strukturu betonu, protože netvoří na jeho povrchu film. K docílení vzhledu, který se co nejvíce podobá neošetřenému betonu, byly vysazeny vzorové plochy. Lazuru lze ředit v libovolném poměru, aby se dosáhlo optimálního vyrovnání s originálním odstínem betonu. „Vyzkoušeli jsme různé varianty lazur se silnějším i slabším ředěním. A při pigmentováním jsme testovali několik šedých odstínů,“ vysvětluje Wolfgang Höger, jednatel zastoupení firmy KEIM v Jižní Africe. „Nakonec jsme se dostali k individuální směsi dvou odstínů, 9546 a 9550, v poměru 1:1. Na většině ploch stačil dvojitý lazurní nátěr. Jen zvlášť silná zabarvení betonu malíř přetíral vícekrát.“ Celkem bylo tímto způsobem opraveno 4500 čtverečních metrů.
Ten, kdo dnes muzeum navštíví, netuší nic o náročné, skoro restaurátorské úpravě tubusů sila. Beton působí zcela přirozeně a stejnoměrně, jako by se vyloupl z bednění právě tak, jak ho dnes vidíme. Prostorová myšlenka architektů, založená na vizuální síle surového betonu, tak může nerušeně rozvinout svůj účinek.
Text: Christian Schönwetter, žurnalista zaměřený na architekturu a design
