Úvodník  
další

Vážení přátelé,

dostáváte do rukou první číslo magazínu KEIM INFO v roce 2000. Doufáme, že i letos Vám bude KEIM INFO příjemným a užitečným společníkem. Tak jako dosud chceme i nadále dávat prostor nejen informacím o firmě KEIMFARBEN, která je vydavatelem magazínu, ale i významným oborovým informacím. Hned v tomto čísle přinášíme první část článku Doc. RNDr. Pavly Rovnaníkové, CSc. O vápně.

Jako kuriozitu a dnes už historickou pozoruhodnost přetiskujeme na poslední straně originální reklamu prodejce Keimových barev z první republiky.

Vzhledem k rostoucímu zájmu o KEIM INFO a naší snaze oslovit co nejširší okruh čtenářů jsme se počínaje tímto číslem rozhodli zvýšit náklad magazínu na 1 500 kusů. Vzhledem k rozšiřování obchodních aktivit firmy KEIMFARBEN na Slovensko dostává toto číslo našeho magazínu poprvé do rukou také řada předních slovenských odborníků. Zajímavým tématům ze Slovenska se chceme věnovat v některém z příštích čísel.

Pokud byste chtěli nahlédnout do starších čísel KEIM INFA a nemáte je k dispozici v tištěné podobě, najdete je na internetové adrese www.KEIM.cz.

Přejeme Vám hodně úspěchů a hezký den.
Parnas předchozí
další

Patrně největší a nejzajímavější brněnská kašna Parnas leží jen několik metrů od bývalého středu historického Brna na Zelném trhu.

Kašna v současné podobě byla postavena na místě starší renesanční kašny (s velkým výjevem orla) z roku 1597.

Stavba kašny byla zahájena podle projektu Jana Fischera z Erlachu v roce 1690. V průběhu pěti let výstavby (kašna byla dokončena v roce 1695) se na stavbě kašny vystřídalo několik dalších stavitelů a umělců. Nejvýznamnějším byl Adam Tobiáš Kracker, který vybudoval nosnou skálu s jeskyní se třemi vchody a některé sochy. Na sochách se také podílel A. Riga a další soudobí sochaři. Společnými silami vybudovali nejhodnotnější barokní plastiku v Brně, unikátní příklad barokního naturalismu a iluzionismu.

Základem Parnasu je skalní masiv obepínající jeskyni se třemi vchody. Na jednotlivých stranách skalního masivu stojí nebo sedí alegorické postavy Řecka, Persie a Babylonie. Kolem nich vylézají ze skály drobní živočichové a dráčci. Na vrcholu skalního masivu stojí postava Evropy držící v ruce žezlo. Mimo skalní masiv jsou umístěny tři tryskače vody ve tvaru ryby.

Kašna měla v průběhu let různé osudy, v osmdesátých letech tohoto století se v ní dokonce prodávaly na vánoce ryby. Velké kamenné poklopy na kašně často vzbuzovaly fantazijní představy o dlouhých podzemních chodbách, které z kašny vedou. Představy o brněnském podzemním labyrintu často podporovaly občasné propady vozovky a rozsah sklepů v Brně, ale z Parnasu vede jen krátká nízká chodba k Redutě.

Průběhem let Parnas velmi chátral, a proto bylo nutné jej vyspravit. Do původní podoby byl uveden s použitím materiálu KEIM Restauro společnosti KEIMFARBEN.

O vápně předchozí
další

Doc. RNDr. Pavla Rovnaníková, CSc.

Vápno je stavební pojivo používané k výrobě malt a nátěrů. Chemicky jde o oxid vápenatý CaO nebo hydroxid vápenatý Ca(OH)2 v různém stupni čistoty. Hydraulické vápno obsahuje kromě CaO ještě hydraulické oxidy, tj. oxid křemičitý SiO2, Al2O3 a Fe2O3.

Podle způsobu tvrdnutí a stálosti ve vlhkém prostředí se dělí vápno na:

  • vzdušné, tvrdne a je stálé pouze na vzduchu;
  • hydraulické, po zatvrdnutí je stálé i ve vlhkém prostředí nebo ve vodě.

Z historie užívání vápna

Vápno jako pojivo je známo již více než 9 000 let. Bylo nalezeno v pojivu staveb tel-Ramad v Sýrii, datovaných 7 000 let př. n. l., v pojivu Cheopsovy pyramidy (okolo 2 650 let př. n. l) a dalších stavbách v Egyptě, Mezopotámii, Řecku a Římě.

Nejdříve bylo používáno jako vzdušná maltovina. Již v 10. století př. n. l. Féničané zjistili, že použijí-li do směsi s vápnem cihelnou moučku, dostanou v konečné fázi zatvrdlé pojivo, které se svými vlastnostmi liší od toho, které je připraveno z vápna a běžného písku. Toto pojivo mělo vyšší pevnosti a po zatuhnutí na vzduchu se stalo pojivem vodním neboli hydraulickým, tj. bylo stálé a nabývalo pevnosti i pod vodou. Proto mohli již v té době stavět vodní díla jako vodovody, přístavní hráze ap. Také staří Řekové mísili vápno s pískem z ostrova Santorin, protože věděli, že vzniklá malta je po zatvrdnutí stálá i pod vodou.

Římané používali do směsi s vápnem sopečný popel z oblasti Puzzuoli. Odtud mají materiály podobného složení název „pucolán“. Římský spisovatel Marcus Vitruvius Pollio ve svém díle Deset knih o architektuře (De Architectura libri decem) v roce 13 př. n. l. popisuje přípravu římského cementu i práci s ním: „Mísí-li se vápno s drolinou od Puzzuoli, tvrdne pod vodou tak dobře, jako na obyčejné stavbě“ a „směs vápna s pucolánovým prachem způsobuje věci obdivuhodné“.

Také Gaius Plinius II. ve svém vědeckém díle Naturalis historia, vydaném roku 77 n. l., uvádí, že jemně drcené střepy hliněných nádob s vápnem poskytují novou hmotu, z níž lze vytvářet i trvanlivé nádoby. Taková hmota se nazývala signina podle města Signie v Latii a byly z ní zhotovovány i dlažby. O kameni, vzniklém vytvrzením této směsi, Plinius napsal, že „položen proti mořským vlnám, jakmile se ponoří do moře, stává se tvrdým a odolným, každodenně pevnějším“.

Ve středověku se používání pucolánů omezilo. Pozapomnělo se na hydraulicitu a pucolánové vlastnosti některých přírodních materiálů. Římská tradice se dochovala nejdéle v Porýní, kde Nizozemci ještě kolem roku 1 200 zpracovávali tras od Ardenach. Název pochází od slova „tyrass“, tj. pojivo nebo tmel.

Roku 1570 upozornil italský architekt Palladius, že vápno pálené z vápenců od Padovy má výjimečné vlastnosti. Vápenec obsahoval jíly, které způsobily, že vápno se stalo vodní, tedy hydraulickou maltovinou. Z přítomných nečistot a vápence při pálení vznikly sloučeniny, které po zatuhnutí na vzduchu byly stálé i pod vodou. Bylo tak na základě empirických zkušeností vyráběno cíleně hydraulické jednosložkové vápno.

V 1. polovině 18. století se v Itálii rozlišovaly malty „slabě vápenné“, vyrobené ze vzdušného vápna, a malty „silně vápenné“, vyrobené z vápna hydraulického.

Roku 1780 poznal Higgins, že není nejlepší vápno pálené na vysokou teplotu a že je výhodná přísada popela. Roku 1786 Saussure pálil vápno s jílem.

R. 1796 našel James Parker na kentském pobřeží velmi dobrý vápenec, silně jílovitý, z něhož vyrobil pojivo, které Smeaton nazval římským cementem. Podobal se hnědou barvou materiálu ze směsi vápna a pucolánu a dosahoval i stejnou pevnost. Zpracování obdobných vápenců se hojně napodobovalo. Také byly semílány staré tašky a cihly, míseny s křídou nebo vápencem a páleny na maltovinu.

Řádné chemické základy vnesl do výroby hydraulických pojiv Louis Joseph Vicat, který provedl chemický rozbor řady vápenců. Rozpoznal úlohu jílu v surovině a zavedl výrobu hydraulického vápna. Mísil jíl s vysokoprocentním vápnem a směs znovu pálil. Toto vápno nazýval „umělé, dvakrát pálené vápno“.

Vápno se vyrábělo v různých zařízeních. V nejstarších dobách to byla jáma v zemi, vyložená kameny, přikrytá dřevěnou deskou obalenou hlínou. Později se přešlo k  pálení v milířích, nálevkových pecích, a teprve v minulém století Vicat postavil první šachtové pece. Jako palivo sloužil rákos, sláma, dřevo, později uhlí. Pálení probíhalo při nízké teplotě a po dlouhou dobu. Získávalo se vápno měkce pálené.

V našich zemích se vápno začalo používat v 9. století. První vápenku vlastnil klášter v Břevnově. Okolo Prahy se vyrábělo vápno bránické, podolské, zlíchovské a radlické, které se po Vltavě dopravovalo do Prahy. Bránické vápno bylo velmi ceněno v okolních zemích. Vyváželo se do Itálie pod názvem „pasta di Praga“, později se dostalo také do Anglie. Tato vápna byla pálena z vápenců s poměrně vysokým obsahem hydraulických složek. Používalo se také vápno kufsteinské z Tyrol, které bylo vysoce hydraulické. Bylo použito na mnoha významných stavbách v Praze a dodnes je vysoce ceněno.

Velká pozornost byla věnována dokonalému vyhašení a odležení vápna. Nejkratší doba „vyzrání“ vápna byla 3 týdny. Pro významné stavby se nechávalo vápno odležet v jámách i několik let.

Vzdušné vápno

Výroba vápna. Vápno se vyrábí pálením vápenců nebo dolomitických vápenců. Surovina se vypaluje v šachtových nebo rotačních pecích. Teplota výpalu je v rozmezí mezi 1 050 až 1 250 °C. Při pálení dochází k rozkladu vápence na oxid vápenatý a oxid uhličitý podle rovnice

CaCO3 ---> CaO + CO2

Vlastnosti vápna určuje mimo jiné jeho mikrostruktura, která závisí na teplotě výpalu a ovlivňuje jeho aktivitu, rychlost hašení vápna, vydatnost a plasticitu.

Hašení vápna. Hašení vápna je v podstatě hydratace oxidu vápenatého za vzniku hydroxidu

CaO + H2O ---> Ca(OH)2 + 65 kJ.mol-1

Způsob provedení hydratace oxidu vápenatého, tj. hašení, ovlivňuje vlastnosti hašeného vápna. Vzhledem k tomu, že krystalové mřížky oxidu a hydroxidu vápenatého nemají stejnou velikost, při postupné hydrataci zrn vzniká napětí, které rozdružuje částice vápna na velmi jemné částice hydroxidu.

Technologie hašení je rozdílná pro měkce a tvrdě pálená vápna. Měkce pálená vápna se hasí tak, že se 100 kg páleného vápna vnáší do 200 až 250 l vody za intenzivního míchání. Tvrdě pálená vápna se umístí v hasnici a polijí se menším množstvím vody. Až se vápno začne hasit, což se projeví zvýšením teploty směsi a vývinem páry, přidá se další podíl vody za intenzivního míchání. Množství vody musí být takové, aby se směs udržovala ve varu. Zvýšená teplota ovlivní pozitivně průběh hydratace tvrdě páleného vápna. Použití nadbytečného množství vody v počátku hašení způsobí, že se nedosáhne potřebné teploty a vápno se nevyhasí dokonale, tzv. se „utopí“. Při použití příliš malého množství vody vzroste teplota nad 100 °C, přičemž se spojí částečky vápenného hydrátu ve větší celky a výsledná kaše bude obsahovat nezhydratovaná zrna CaO. V obou případech může CaO přítomný ve vápenné kaši dohydratovat až v omítce, což vzhledem ke zvětšení objemu způsobí poruchy, tzv. „střílení“ omítek.

Vyhašené vápno ve formě suspenze se potom z hasnice vypouští přes síto s oky 3 mm do usazovací jámy, kde se sedimentací usadí větší zrna a řídká vápenná kaše se přepadem vede do odležovacích jam. Odležení vápenné kaše je velmi důležité, protože dochází k dodatečnému vyhašení a rozdružení nezhydratovaných zrn CaO. Vzhledem k teplotě okolí může tento proces probíhat po velmi dlouhou dobu. Z toho vyplývá, že čím je delší doba odležení, tím je větší pravděpodobnost, že vápno bude objemově stálé.

Hydroxid vápenatý má charakter hydrogelu, který obsahuje více vody, než odpovídá vzorci Ca(OH)2. Odležením vápenné kaše dojde k ustavení adsorpční rovnováhy, která má význam pro reaktivitu hydroxidu a plasticitu kaše. Kvalitní vápenná kaše, tj. dobře vyhašené a odleželé vápno, má konzistenci změklého másla, výbornou plasticitu a vaznost.

Formy hydroxidu vápenatého používané ve stavebnictví

Ve stavebnictví se pro různé technologické aplikace používá hydroxid vápenatý ve čtyřech formách:

  • Ca(OH)2 pevný - vápenný hydrát. Jedná se o hydroxid vápenatý, který je vyhašen ve vápenkách tzv. suchým způsobem, tj. s přesně odměřeným množstvím vody. Dodává se pytlovaný a používá se na výrobu malty na stavbách a na výrobu prefabrikovaných maltových směsí.
  • Ca(OH)2 - cca 50 % hmot. suspenze - vápenná kaše, vyrobená hašením vápna na stavbách v přebytku vody, používá se na výrobu malt.
  • Ca(OH)2 - cca 5-10 % hmot. - vápenné mléko, zředěná vápenná kaše, používá se k nátěrům.
  • Ca(OH)2 - nasycený roztok - vápenná voda, čirá kapalina nad vápennou kaší, uplatňuje se v některých speciálních zpevňovacích technologiích. Rozpustnost Ca(OH)2 při 20 °C ve 100 g vody je 160 mg a s rostoucí teplotou jeho rozpustnost klesá. Hodnota pH nasyceného roztoku při 25 °C je 12,45.

Karbonatace vápna

Zpevňovací proces vzdušného vápna se nazývá karbonatace, při níž vzniká nerozpustný uhličitan vápenatý CaCO3. Chemickou reakci lze popsat rovnicí

Ca(OH)2 + CO2 ---> CaCO2 + H2O

Proces karbonatace vápna je pomalý a závisí na koncentraci oxidu uhličitého v okolním vzduchu, na jeho parciálním tlaku, relativní vlhkosti vzduchu (RH) a na teplotě. Je-li RH < 50 % nebo RH > 95 %, reakce probíhá velmi pomalu. Také nízká teplota okolí negativně ovlivňuje karbonataci vápna.

Aplikace čistě vápenných omítek v pozdním podzimu často vede k tomu, že omítka nemá dostatečnou pevnost s příchodem prvních mrazů, ale má vysoký obsah neodpařené záměsové vody, která se přemění v led. Krystalizační tlak ledu způsobí poruchy, které vyžadují radikální řešení, tj. odstranění poškozené omítky a její náhradu.

(dokončení v příštím čísle KEIM INFO)

IBF 2000 předchozí
další

Ve dnech 16.-20. 4. proběhnou v areálu BVV v Brně Stavební veletrhy Brno: IBF - 5. mezinárodní stavební veletrh, URBIS - 7. mezinárodní veletrh technologií, výrobků a služeb pro rozvoj obcí a měst, EDEN 3000 - stálá výstava rodinných domů, INTRAMA centra - 20. mezinárodní veletrh manipulační, skladovací techniky a logistiky, SHK BRNO 2000 - 1. mezinárodní veletrh technických zařízení budov. Firma KEIMFARBEN se již tradičně zúčastní Mezinárodního stavebního veletrhu IBF s vlastní expozicí v pavilonu G2, stánek 34. Oproti loňskému veletrhu chystáme další oživení expozice - studenti brněnské uměleckoprůmyslové školy budou přímo na stánku KEIMFARBEN Keimovými barvami Dekorfarben vytvářet obrazy na volné téma. Mimo vlastní expozice zařadíme i dvě krátké prezentace do programu Prezentačního centra BVV.

  předchozí
další

Už v roce 1939 bylo možné v časopise Architekt zahlédnout tuto reklamu, kde se díky aktivitám tehdejšího dodavatele ocitají Keimovy minerální barvy v pozoruhodné společnosti.

Společnost - lidé - zajímavosti zpět
začátek

Dodatečně blahopřejeme našemu kolegovi Ing. Evženu Biskupovi k jeho 36. narozeninám, které oslavil 25. února 2000.

Mužská část firmy KEIMFARBEN navštívila společně košt slivovice, který pořádal Slovácký krúžok. Akce měla velký úspěch a je velmi pravděpodobné, že se příštího koštu opět zúčastní početná výprava.

Pan Pavel Jakl z pražské pobočky KEIMFARBEN podnikne pravděpodobně nejdelší cestu ze všech zaměstnanců firmy. Letí na Havaj. (Pozn. redakce: nepodařilo se nám zjistit, jestli služebně.)